Přátelství lidí se zvířaty?

Ve starých dobách si brali horníci s sebou do dolů kanárka. Zemřel-li, pak věděli, že se štolou šíří jedovatý plyn, a hledali co nejrychleji záchranu. Jedním z důvodů zájmu o životní prostředí je bezesporu sobecký strach ze ztráty našich vlastních životních podmínek. Již dlouho umírají na celém světě miliony ptáků a jiných zvířat na následky otráveného vzduchu, vody a nebo potravy a pro řadu lidí se toto navýsost varovné znamení stalo důvodem ke změně smýšlení. Jiní před těmito skutečnostmi zavírají oči a chovají se dál zcela ve smyslu pořekadla „po nás potopa“. Vztah mezi člověkem a zvířetem je od počátku plný protikladů. Na jedné straně člověk zvířata potřebuje ke svému vlastnímu životu, na druhé straně řadu z nich nemilosrdně pronásleduje anebo je už vyhubil. Důvodů je víc. Člověk některé druhy loví pro zábavu či užitek a nebo proto, že se jimi cítí být nějakým způsobem ohrožen. Jiné druhy vymírají proto, že člověk zabral jejich životní prostor. V posledních desetiletích bylo na poli ochrany zvířat a životního prostředí dosaženo nemalých úspěchů. Některé druhy byly zachráněny před vyhubením téměř v posledním okamžiku a také ve vztahu k domácím zvířatům se leccos mění. Přirozený vztah, který byl postupně – přinejmenším pro městské obyvatelstvo – ukončen rozvojem moderní technické civilizace, nahradila na jedné straně lhostejnost a na druhé straně – někdy velmi intensivní – láska. Otevřela se propast mezi nelidskými či nezvířecími podmínkami velkochovů a láskou k našim domácím mazlíčkům či náročnou péčí o jednotlivé exempláře vzácných živočichů nalezených ve městech. Tradiční účelový vztah nahrazuje u kulturně vyspělé části obyvatelstva zájem, soucit a láska. Nový vztah ke zvířatům je právě intenzitou citového nasazení něčím mimořádným. Žijeme v čase extrémů!

V dávných dobách se některé živočišné druhy přidaly k člověku a staly se jeho průvodci, pomocníky a živiteli. Z lovce se stal pastevec. Tajemství zdomácnění některých druhů zvířat vrhá světlo na jeden z důležitých aspektů našeho života s nimi. Jednotlivá zvířata nemají vlastní individuální já, svou duší jsou součástí druhu a jejich společné skupinové já spočívá v nebi. Duše zvířat nebe nikdy zcela neopustí. I když u vyšších druhů zvířat dochází v určitém smyslu k individualizaci, je tato skutečnost plně překonána až u člověka.

V říši zvířat postupně narůstá potřeba a nutnost se učit. Přesto je ale zvíře na rozdíl od člověka výrazně vymezeno svým tělem, podle svého druhu.

U zvířat, která žijí v úzkém spojení s člověkem, dochází ovšem k určitému vyčlenění z této závislosti. Spojení s člověkem je obsáhlejší, než jsme obvykle ochotni si připustit. Jen ten, kdo se zvířaty žije a pracuje, zažívá denně jeho hloubku. Duše zvířat žijících s námi se dostává v jistém smyslu do vlivu našeho vlastního já. Domácí zvíře se tak stává obyvatelem dvou světů, světa zvířat a světa lidí. V některých případech dokonce přirozené instinktivní či druhové chování výrazně nahradí od člověka naučené dovednosti. Primáti žijící od malička v zajetí by v přírodě nepřežili, protože se naučili zcela jiným věcem, než jejich divocí příbuzní.

Původní společenství lovců a sběračů žila v intimním snivém spojení s celou přírodou. Zdomácnění některých druhů zvířat a rostlin provází lidstvo na dlouhé cestě vyčlenění z přirozeného běhu světa. Toto vyčlenění je podmínkou lidské svobody, ale i výzvou k bdělosti. Patří k velkým tajemstvím vývoje lidstva, že člověk na tuto cestu přivzal i některá zvířata. Zvíře a jeho duši mění vztah, který k němu máme.

Je třeba se ptát, zda je možné dát našemu vztahu ke zvířatům, nové, pevné základy. Moderní přírodověda vychází z názoru, že tu zvířata byla jako první a že se člověk vyvinul dlouhým vývojem z jedné větve řádu primátů.

V dávných dobách tu člověk nebyl, ale země nebyla pustá a prázdná, byla plná rostlin a zvířat - pozemský ráj. Příchodem člověka byla narušena původní rovnováha a řád života. Příroda by podle této teorie mohla bez člověka dobře existovat, člověk bez přírody nikoliv, neboť mu dává domov a potravu. Podobné myšlenky naplňují řadu lidí úctou a pocitem zodpovědnosti. Cítí se povoláni, tak jako Noe ve Starém zákoně, zachránit stvoření, stržené člověkem do katastrofy. Pro mnohé však vztah k přírodě zůstává za ledovým příkrovem myšlenky, že se vše ve vesmíru děje náhodou, a tudíž nemá žádný smysl.

Vedle tohoto dnes velmi rozšířeného názoru existuje už od pradávna i jiný názor, který říká, že nikoli zvířata, nýbrž člověk je prvorozeným stvořením - země bez člověka je tedy nemyslitelná! Moderní věda tuto teorii většinou zásadně odmítá a považuje ji za nevědeckou a nepřijatelně antropocentrickou. Tento pohled na stvoření se však v duchovních dějinách lidstva objevil v nejrůznějších podobách - od nejstarších mýtů, přes pohádky až k podrobnému popisu v duchovní vědě Rudolfa Steinera. Biblický příběh o stvoření světa překvapivě zachoval obě varianty.

Podobné příběhy poukazují různým způsobem na to, že zvířata tu jsou kvůli člověku. Tuto závislost si ale nelze vykládat tak, že tu zvířata a potažmo celé stvoření jsou jen proto, aby člověk mohl uspokojit své sobecké zájmy. V biblickém příběhu stvoření se vypráví, že člověku byla v ráji svěřena moc dát zvířatům jména. Jméno je v duchovním smyslu mnohem víc než pouhé vnější označení. Správně zvolené jméno plně vystihuje podstatu pojmenovaného. Rajskému člověku je dána síla poznání a stvoření se mu stává obrazem jeho vlastního nitra. Dívá-li se do světa, pak poznává sebe sama a dívá-li se do svého nitra, pak nalézá skutečná jména pro věci a bytosti světa. Život se zvířaty mu může být cestou sebepoznání – zážitkem vlastního člověčenství. Rozpoznání, že i v něm je něco zvířecího, co čeká na zkrocení a vysvobození, se mu může stát pramenem pokory. V této souvislosti je třeba chápat Boží pověření, aby se člověk stal pánem stvoření. Jen lidé mají možnost nahlédnout do podstaty stvoření, a tak i spolupracovat na jeho budoucnosti. Starozákonní náboženství mělo za cíl posílit sebevědomí člověka, a proto kladlo zvýšený důraz na jeho nadřazené postavení. V jiných náboženských systémech (např. v buddhismu) jsou zvířata spolu s člověkem nedílnou součástí světa utrpení. V již zmíněném příběhu o Noemově arše je to ovšem člověk, který dostává od Boha úkol zachránit zvířata, stržená hříšným lidstvem do zkázy. A v Novém zákoně tento motiv znovu nalézáme ve známém místě Pavlova listu Římanům.

„Celé stvoření toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť stvoření bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo stvoření bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, ze veškeré stvoření až podnes společně trpí a sténajíc pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny...“
Ř 8, 19-23

Člověk je povolán, aby aktivně spolubudoval svět, v němž pro něj Bůh uzavře smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem a kde budou zvířata a lidé žít v míru a přátelství. (Ozeáš 2, Izajáš 11)

Naše vina na zvířatech je veliká, sdílíme s nimi stejný životní prostor a vděčíme jim za mnohé, a přece mnohdy jen nesmyslně zvyšujeme jejich utrpení, anebo je v démonické hrůze z nemocí nemilosrdně hubíme… Je třeba nechat se cele proniknout vědomím, že jsme se zvířaty, domácími i divokými, bytostně spojeni, že to jsou naši bratři, kteří se obětovali, aby lidé mohli žít, a že trpí naší vinou, toužebně čekajíce na naši pomoc. Pocit zodpovědnosti a vděčnost dá našim činům novou sílu.

Skrze básníka Christiana Morgensterna promluvilo duchovní svědomí budoucnosti, když napsal: Celé věky lásky budou potřeba na to, abychom zvířatům vynahradili služby, které nám prokázali a oplatili zásluhy, které na nás mají. Je třeba s tím začít již dnes.

Text napsal Tomáš Boněk k příležitosti vernisáže výstavy pro Občanské sdružení Kočičí naděje.