Éře počítačových her, kterým holduje i můj dvanáctiletý syn Filip, předcházela daleko delší éra her stolních.
U nás v tehdejším Československu mezi ně v sedmdesátých letech náležely třeba i Smolíček Pacholíček a Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Obě hry kreslil Neprakta a zvlášť druhou jsem miloval. Notoricky hrál. I napodoboval. Nu, a mezi pohádkovými bytostmi na jejím pestrém plánu se v různých pózách vícekrát vyskytuje i princezna, která je samotnou esencí Nepraktovy ženy, a tedy ženy vůbec. Je současně kotětem i zralá. Je obsažena i obtažena v typicky wintrovské lince, a přece působí živě. Je absolutní i křehká, reálně dýchající – a je i kouzlem. Je to „Jorika“ – a ač jsem po holkách tehdy nekoukal, když mi bylo deset, hru jsme s mladší sestrou Evou opakovaně prožívali a magie plála. Tak silná to byla magie, až jsem se do princezny dost hluboce zamiloval, už jako kluk (Vodňanskému se prý totéž s tou hrou stalo v dospělosti), a když jsem pak zvečera poslušně ležel v posteli a měl od rodičů za úkol usnout ve svém pokoji, tak jsem v šeru snil a v rámci tzv. „hraní divadla“ také o Nepraktově Jorice ze stolní hry. A splynula mi tenkrát s Hapkovou a Rytířovou písničkou.
Snil jsem o Jorice jako o své kamarádce, ale nepochybně to byla i erotická láska. To je bez debaty – a kdekterý psycholog to zná. Freud by mi vysvětlil, že je to i v deseti „úplně normální“, ale sám to umím vysvětlit jinak a jedině jediným způsobem: Neprakta je génius. I teď, po smrti, a hořící jeho oko nemá zde v české kotlině nikdo víc. Každou – a nikoli jen ženskou křivku – vždycky ten král vystihl tak, že uhranula právě i dítě, a kladu ho ještě před Káju Saudka, který leží dál a dál v nemocnici a je moc dobrý, jeho erotické objekty jsou krajně přitažlivé, ale dítě podle mého názoru okouzlí trošku méně.
Winter děti okouzloval, ale vlastně děti od jednoho roku do sta let, a narodil se s talentem od pána Boha, který včas také podchytil. I jeho rodina ten talent podchytila, ale toto je pokaždé hlavně osobní záležitost, a stalo se. A došlo k tomu bohužel i „bohudík“ především za války, kdy byl Jiří drcen jako hrozen. Tu rodinu mu celou vyvraždili a sám unikl naprostým zázrakem. Podruhé se narodil – do května, a pak se už jen rozvíjel. Nikdy neochabl. Měl život o tu smrt za sebou radši a umocňoval zmíněný talent zájmem o svět, zoologickou zahradu, exponáty Národního muzea. Studoval přírodní vědy, ale nechal toho a vše zmohl intenzivní prací, chcete–li workoholismem. Díky tomu se posléze ocitl až v Guinessově knize rekordů a není u nás známějšího symbolu pro kreslíře, než je slovo Neprakta (původně zahrnující i scenáristu Bedřicha Kopecného) – a nezmění se to ani po Winterově smrti 30. října v osmdesáti sedmi letech. Nevím, zda zmizí každoroční nepraktovské kalendáře, ale desetitisíce typických kreseb tu zůstanou a dočkají se i dalších výstav. Ostatně, zas tolik těch vlastních výstav Jiří nezažil.
Osobně vzpomínám pouze na dvě – i včetně letošní tachovské, kterou jsem otevíral spolu s písničkářem a literátem Vladimírem Babničem a s kreslířovou chotí Danielou Pavlatovou. Ona má stolní hra jejich expozici, pravda, chyběla, a tak jsem ji přivezl, nebylo to ovšem úplně potřeba: obrazy v rámech hovořily nejméně se stejnou mocí – a já si uvědomil, že každý máme svého Nepraktu. Tedy kromě pár nejmladších, jak to už chodí, ale vsadím Nepraktovy spisy, že také dospějí a najdou jej. Zpětně. Nepraktu totiž potká ještě hodně návratů. Teď, zatím nejsou třeba. Umřel, stále však maluje tady. A odešel až po panu Švandrlíkovi (který byl mladší), ale zůstane s ním už svázán nejvíc.
„A Vladimír Renčín je hlavně filozof,“ říkal také dobromyslně a Literární noviny jistě přejí i tomuto Mistrovi metál, možná ho však měl právě letos získat spíš Winter – Neprakta. Ani on se přece nezaprodal, ani on politické vtipy nekreslil a zakazovaný jako Renčín sice nikdy nebyl, ale to by snad ani nešlo. V Renčínovi odměnil Václav Klaus každopádně spíš literáta, v Nepraktovi zato neodměnil symbol celé epochy, kterou však si dotyčný nevybral, asi jako si ji nevybral ani Otakar Vávra (týmž presidentem odměněný).
Neprakta bývá dodnes všeobecně ztotožňován s (komunistickým) Dikobrazem i kresleným humorem, ale byl i mistrem kreslených seriálů, jak to předloni rozebrala přínosná stať Jaroslava Kopeckého Jak jsem chtěl dělat komiksy ve sborníku Aargh! Neznámějším Winterovým a Švandrlíkovým komiksem byli Sek a Zula a třísvazkového souborného vydání se Neprakta ještě dožil, naštěstí aniž zjistil, že je to vydání pokažené, protože mnohé díly seriálu jsou zde dvakrát – a jiné naopak přebývají! To tedy byli „čeští Flinstoneovi“ s brontosaurem Punťou, ale kreslil i dnes už pozapomenutého Robota Emila (vymyšleného Jiřím Melíškem) anebo na scénáře z Antické mytologie. František Skála mladší pak vzpomíná v jednom dopise, který mi napsal, že byl inspirován i právě Nepraktovým komiksem Jak vyhubili upíry na Rusi. A Švandrlík?
„Napsal scénář k prvním dvaapadesáti dílům a oba jsme si od toho slibovali, že konečně uděláme nekončící sérii,“ vzpomíná Winter. „Začátkem roku 1968 se zdálo, že týdeník S32 si bude žánru jménem komiks považovat a reakce čtenářů nás a ani redakci nezklamaly. Po prvních pokračováních začal stoupat náklad a redaktoři si tím pádem udrželi místa (S32 byl transformovaným Světem socialismu, který předtím krachoval.). Byli spokojeni, ale jenom na čas. Poslední číslo se objevilo ve středu 21. srpna 1968, kdy už okolo stánků Poštovní novinové služby hřměly pásy ruských tanků a střelba vojáků spřátelených armád. Namaloval jsem obálku a na ní Václavské náměstí s nápisem „Upíři už jsou tady“. Časopis vyšel ve zvláštním vydání, ale do redakce vstoupili likvidátoři a vše, co tu našli, spálili vč. dvou dosud neuveřejněných pokračování.“ To byly seriály, ale milujeme samozřejmě i bezpočet knížek Nepraktou „jen“ ilustrovaných včetně skoro třicetisvazkové Švandrlíkovy série Podivuhodných příhod žáků Kopyta a Mňouka anebo mnohosvazkového cyklu hororů uvedeného už legendárním Draculovým švagrem. Zmnohonásobená princezna Jorika z Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého se mi navzdory tomu všemu vrací nejutkvěleji a nebylo by tedy vůbec chybou napsat o ní s tou vizí třeba celý román. Neprakta by ho bohužel ilustrovat již nemohl, anebo leda ze záhrobí, nicméně netruchleme, vždyť i básníkovo parte vyzývá k opaku: